Jdi na obsah Jdi na menu
 


My first flight to London 12.-13. 5.

Zhruba počátkem března se mi ozval přes icq kolega Kamyl, že jistá nízkonákladovka má akci v podobě 2 jednotek z každý měny za jeden směr. Takže jsem si řekl, že by nebylo na škodu zarezervovat si ke svým narozkám svůj první let a přijít tak o své „letecké panictví“ J. Požádal jsem tedy Kamyla, aby nám booknul let z polských Katowic do londýnského Stanstedu. Spolu se mnou mělo původně jet další 4 kámoši, ale zůstali z nich pouze 2 kluci. I tak ale byla sranda...

Jakmile nastal den D, nasedl jsem do auta, vyzvedl v Ostravě své dva kámoše a vydali se směr Katovice. Neměli jsme však ani páru, jak krušná cesta nás čeká, protože jsme neustále bloudili po Polsku, jelikož Poláci asi neznají pojem značení cest. V Katowicích jsme se zeptali jednoho postaršího párečku, jak se dostanem na mezinárodní letiště, jenže problém č. 1 nastal, když nás tento milý páreček navedl na nějaké aeroklubácké letiště. Tam jsme se dozvěděli, že do Pyrzowic, kde se nacházelo katowické mezinárodní letiště, je to odtamtud 40 km. Takže nám nezbývalo nic jiného, než vlítnout do auta a za kvikotu pneumatik spolu s rychlostí 130 km/h pelášit, tentokrát však na mezinárodní letiště. Mimochodem ty moje pneumatiky vřískaly celou cestu, ale o tom až později… 

Do terminálu jsme se dostali asi 10 minut před uzavřením gatu, a jak jsem se později dozvěděl, měli jsme obrovské štěstí, protože letadlo mělo 15 minut zpoždění! Jakmile jsme prošli odbavením, potkali jsme cestou Kamyla se svým synem a jeho spolužákem, kteří taktéž směřovali do Londýna, aby zbavil počestnosti jednoho z kluků.

Na katowickým letišti bylo, na rozdíl od Mošnova, velmi rušno – na stojánce stál Embraer EMB-135 LOT a během krátké chvilky z civilního provozu sedl naše osmikilo od Ryanairu a taky Embraer 170 německého Cirrusu a italské ATR 72 Aegean. Z cargo provozu stálo v povzdálí BAe 146-300 TNT, ATR 72 Farnair a 3x An-26 Exin, z nichž 2 kousky byly odstaveny. Bizjety zastupovaly 2 Cessny Citation.

Co se týče letadla, tak si pro nás přiletěl Boeing 737-800 (jak jinak) od Ryanairu pojmenován po Nyköpingu s registrací EI-DAI. Po vstupu do letadla jsem začínal pociťovat první pocity euforie… Bože, to byla nádhera. Vybral jsem si po doporučení sedadlo u okénka a kousek za křídlem.

Nicméně let byl úplně parádní - já byl jak v sedmým nebi... Během letu nás provázelo relativně krásný počasí s chomáčem mraků, které sem tam protnul nějaký přelet. Jen přistávání s námi trochu zalomcovalo.

Počasí bylo úchvatný první den (kupodivu i v UK) - když jsme přistáli byla téměř jasná obloha. Hned po příletu jsme se v terminálu vydali koupit si jízdenky na bus TerraVision (mimochodem velmi komfortní autobus) směřující z letiště Stansted až do centra města. První spoj nám však ujel, takže jsme si museli počkat půl hodiny na další. 

V průběhu cesty do Londýna (která trvala asi 40 minut) jsme s hubou dokořán obdivovali místní architekturu, bitevní loď i letadla, která v krátkých intervalech směřovala na letiště London-City. A že jich bylo…

Než jsme se vydali objevovat zákoutí Londýna, koupili jsme si něco málo k snědku a zároveň zjišťovali, odkud nám to pojede zpátky. Poté jsme se vydali na procházku k Temži, během níž nás míjelo hafo typických londýnských taxíků, double deckerů, a vyhlídkových 1,5 podlažních kabriobusů. Před Buckinghamským palácem jsme si udělali malou pauzu u nějakého morového sloupu (či co to bylo), kde jsme pořídili pár fotek (já teda fotil neustále - výsledkem je necelý 1 GB fotek) videozáběrů a také jsme se posilnili na cestu. Následoval pochod do místního parku, kde nás začlo oblétávat hejno holubů a dokonce po nás lezly i zvědavý veverky. Když jsme přecházeli lávku pro pěší, tak na jednom konci jsem zažil celkem fajný trapas - fotily se tam jakési asiatky, jedna z nich mi ukázala, ať projdu, protože jsem zabrzdil, když se chtěly vyfotit. Nakonec to ale dopadlo tak, že jsem jim vlezl do záběru a ještě za to poděkoval...

Další naše trasa směřovala kolem London Eye, který byl mega velký, a u kterýho jsme si lámali hlavu, jak se vůbec stavělo... Potom jsme se vrátili přes most kolem Big Benu a budovy britského parlamentu zpět do centra města. Po cestě jsme kousek od Westminster Abbey potkali jakousi stávku a po pár minutách jsme na chvilku zakotvili v místním parku s veverkama, abychom si udělali pauzu. Tam jsme zbaštili to, co nám připravily naše české rodiny a vydali se zpátky k našemu nádraží. Zapadli jsme v nějaký stylovější restauraci vedle American Steak House, kde si kámoši dali Lasagne se zeleninou a já mlíko a zmrzku. Každopádně pak byla venku trochu větší kosa. Když přišly na řadu myšlenky, co budem dělat, než nám pojede bus zpátky na letiště, tak nás všechny napadlo, že si zajdem lehnout do čekárny, ve který nás (všechny turisty) kolem půlnoci z budovy vyrazila místní ochranka (hajzlíci jedni), protože se zavíralo (a to jsme my 3 nevěděli). Asi o půl druhý jsme na pár chvil zakotvili na Victoria bus station, kde jsme se schovávali před zimou (ale i tam dobře foukalo, takže jsme se jí neubránili). Nakonec jsme zašli na okružní procházku do Westminsteru k Temži (nebo co to bylo za řeku) a zpět. Čas jsme aspoň trochu přizabili a pak už nám nezbylo nic jinýho, než čekat na autobusový zastávce na náš bus (ten se dal přirovnat ke Student Agency) na letiště. Kupodivu byl na zpáteční cestě plný do posledního sedadla (při cestě z letiště nás jelo asi 10). Během cesty se každý z nás snažil nabrat nějaký minuty spánku a energie, jelikož nás procházka po londýně velmi zmohla... 

Jakmile jsme přijeli na letiště, zakotvili jsme na posezení u místního fast foodu Burger King, kde jsme přespali na tvrdých lavičkách.

Ráno (bylo mj. velmi studené a zamračené) jsem se pak vydal na lov snímků s letadly. To bych ale nebyl já, kdyby se mi zas něco nepřihodilo - vlezli jsme s klukama (aniž bychom to tušili) do střežených prostor pro různé THP zaměstnance letiště. Odtamtud nás (samozřejmě taktéž slušně) opět vyrazili, protože jsme tam neměli co dělat. To mi ale nedalo, a tak jsem šel podél silnice, kde jsem si našel fajný místo, odkud jsem nafotil různá letadla, než mě opět vyrazila letištní ochranka, že prý tam opět nemám co dělat (přitom jsem stal minimálně 3-5 metrů od letištního plotu).

Londýnskou kosou promrzlý jsem se po asi 2 hodinách vrátil zpátky k terminálu, odkud jsme šli s kuzbasem a Michalem do terminálu, abychom se prošli po obchodech a restauracích, protože na nás opět přišel hlad a touha koupit nějakou drobnost našim blízkým. Já, těžký závislák na letadlech, si koupil 2 velmi zajímavý letecký časopisy na cestu. Pak zazněl z rozhlasů tón v kombinaci s varujícím hlasem, že byl nahlášen požár (nejspíš to byla zkouška), a tak jsme byli "evakuováni" před budovu letiště. Nakonec jsme zakotvili na čekacích křeslech a čekali na dobu, než přišel check-in.

Když nastala doba D, prošli jsme odbavením a šli se kouknout k oknům. Tam nás zlákala jízda místním automatickým vláčkem, který jezdil mezi budovami terminálu. Po vystoupení z něj už ale nebyla cesta zpět, takže jsme museli zavolat přes jakýsi telefon nějaké letištní osobě, aby dala vědět další letištní osobě, která by nás vyzvedla. Nakonec pro nás přijel jakýsi starší a milý chlápek, který nás odvezl komfortním Mikroméďabusem pro posádky letadel tam (mimochodem po rušné stojánce), kam jsme potřebovali. Poté jsme už vlezli do gatu a tam asi hodinu čekali na svoje letadlo. Mezitím jsem se dal opět do focení, takže kromě letadel Ryanairu a EasyJetu jsem chytil i cargo Jumbo na odletu a také Boeing 737-300 Jet2.

Během odbavení jsme se nevědomky (abychom mohli mít nejlepší místa v letadle - na křídle) do fronty pro prioritní pasažéry. Takže jsme se museli přesunout přes dav lidí vedle do fronty pro normální cestující. I tak jsme ale chytli ta naše vysněná sedadla. Letadlo bylo opět plné k prasknutí - Londýn, jak jinak... Let zpět do Katowic probíhal, vzhledem k počasí, nečekaně hladce - po průletu hustými mraky jsme měli krásné modré nebe, které nám občas překřížil nějaký přelet. Na rozdíl od Londýna bylo v Katowicích nádherně a relativně teplo.

Nejhorší bylo to, co nastalo po příletu. Když jsem přicházel k autu, zjistil jsem, že mám totálně protržené (a prázdné) obě přední pneumatiky), ze kterých trčely drátky (a já si říkal, proč mi kvičí celou cestu do Katowic kvičí - prý byly nevyvážené, takže se komplet sjely). Tak a co teď... Kámoše jsem poslal s Kamylem autem domů, protože oba ještě chodí do školy. Já, totálně promrzlý (bylo jasno a teploty kolem nuly), jsem dlouho sháněl nějaký způsob, jak to napravit. Nejhorší na tom bylo to, že jsem měl vybitý mobil, peněženku skoro prázdnou, havarijní pojištění na auto nemám a domů to bylo asi 120 km. Navíc mi nikdo ze známých či rodiny nebyl schopný pomoct. Byl jsem totálně v nesnázích a nevěděl jsem, co dělat. Prvně jsem se snažil se nějak domluvit s vrátnými, co hlídali parkoviště. Obvolával jsem snad všechna dostupná čísla, co znám. Byl jsem na letištních informacích zeptat se, jestli neznají nějaký způsob, jak mi pomoct. Nakonec jsem našel u exitu z parkoviště nějaký 2 maníky, co mi vyměnili jedno kolo za rezervu a druhé dofoukali. To ale moc nepomohlo, protože jsem ujel snad 500 m na nejbližší pumpu, kde už jsem měl kolo opět poloprázdné. Řekl jsem si, že zkusim jet co nejpomaleji, abych se dostal aspoň na hranice. Nestalo se tak. Asi po 10 km, se mi pneu vyprázdnila úplně, takže jsem se otočil a za poskakování auta (důsledek totálně zničená, šišatá a prorvaná pneumatika) dokodrcal k té pumpě, kde jsem byl předtím. Když jsem se tam zeptal, jestli neví o nějakým servisu poblíž, kde by mi to vyměnili, tak mi řekli, že nejdříve ráno bych tam mohl dojet a že by mi je vyměnili. Tak jsem se nakonec domluvil s otcem, že za mnou přijede (měl před ranní směnou od 6h), a že mi přiveze kolo a zpátky dojedem domů.

Mezitím jsem se uvelebil v autě, kde jsem na nějakou dobu usnul. Spal jsem asi hodinu, než mě probudila zima (doslova jsem drkotal zubama). Pak jsem se přemístil do interiéru pumpy, kde jsem opět trochu usnul během svýho trápení, kdy mi bylo do breku. Pak mě vzbudil otec, který mezitím přijel, opravili jsme kolo a domů jsem dojel někdy v 6.30 ráno. Podotýkám, že jsme přiletěli 13. 5. kolem 19.30 .
Tak si říkám, kolik utrpení, nervů a peněz bych ušetřil, kdybych jel s tím známým, co letěl s námi...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: Trip Londýn

Jakub Koutný, 17. 5. 2009 11:14

No ty jo.. popsal jsi to dobře:D No jako řeknu ti že jsem měl bobky taky ,protože s tím kolem to není nic příjemného ,ale tak hlavně že jsme se oba dostali domů. Jinak až teda na to naše pžistání a poplach bylo celkem vše OK:)